Kosovo 2007

V roce 2007 jsem napsal následující analýzu. O důsledcích pro dnešek napíšu další článek. 

Bělehrad 1999

Jiří Payne 3.4.2007

Kosovo

1.

Doporučení, která Radě bezpečnosti OSN předložil zvláštní vyslanec OSN Martti Ahtisaari 26. března 2007, byla podpořena NATO, EU a Spojenými státy. Ahtisaariho zpráva říká, že nezávislost Kosova s mezinárodním dohledem je pro Kosovo „jedinou schůdnou možností“, a varuje před obnovením srbské vlády v této oblasti, neboť by to mohlo způsobit „násilný odpor“.

Nějaké rozhodnutí rady bezpečnosti je sice nutné, ale to neznamená, že by to mělo být toto. Také by bylo možné například prodloužit stávající stav.

Názor na případnou nezávislost Kosova není v EU jednotný. Británie a Nizozemsko podporují rychlou realizaci Ahtisaariho návrhů. Slovensko, Řecko a Španělsko daly najevo v EU, že mají jiný názor. Nesouhlasné názory zaznívají z Itálie, z Kypru a Maďarska. Odpůrci Ahtisaariho poukazují, že je nutné brát ohled na Srbsko, o jehož území se jedná. Motivy kritiky Ahtisaariho pramení z obav, jaké důsledky bude mít takový krok v budoucnu na postavení jiných menšin.

Doposud od konce první světové války se v Evropě respektovalo pravidlo vycházející z myšlenek W. Wilsona, že je možné respektovat právo na sebeurčení menšiny, ale s tou podmínkou, že každý národ může toto právo uplatnit jen pro jeden stát. Nyní poprvé má nastat případ, kdy se pohraniční část jednoho státu, v níž zásadní část obyvatelstva tvoří menšina, hlásící se k sousední zemi, má mít vedle sebe dva státy.

To je změna dosavadních pravidel větší, než by si kdo doposud dovedl představit, protože pokud nějaká menšina se svým mateřským státem přímo nesousedí, je její ‚nárok‘ na samostatnost mnohem větší.

Teze 1: Extense práva na sebeurčení, na jehož dosavadním pojetí stojí stabilita mnoha sporných hranic v Evropě i mimo ni, může způsobit ‚nacionální zemětřesení‘. Navrhovatelé této změny neuvažují, jak budou podle stejných pravidel řešit desítky nově otevřených sporů.

To je balkánská jiskra, která okamžitě znásobí aktivity všech separatistických nacionalistů nejen v Evropě. Je to křesání ohně ve skladišti střelného prachu.

2.

Pojem ‚humanitární intervence‘ v roce 1999 vůči Bělehradu vycházel z koncepce, která je na hranici možností právního výkladu, že nerespektování základních práv vlastních občanů nějakým režimem se může stát důvodem k sankcím politickým,  ekonomickým, i vojenským.

Podmínkou intervence je, že uznáváme územní celistvost státu a jeho odpovědnost za respektování právního řádu na svém území.

Pokud ale v zápětí uplatní ‚zasahovatel‘ územní nárok, dostává vše zcela jiný smysl. Z dějin dobře známe situace, kdy nějaký subjekt napřed prohlásí, že jakási menšina při hranicích není dostatečně chráněna, zahájí vojenské akce na obranu menšiny, jejichž výsledkem je odtržení části území a jeho připojení k jinému subjektu.

Sled událostí:

i.            humanitární intervence,

ii.           dočasná autonomie části území pod patronátem RB OSN, dotovaná astronomickými finančními částkami od budoucího správce,

iii.          předání území pod správu jiného subjektu (EU), který zároveň deklaruje, že je připraven anektovat toto území, jakmile to bude možné.

To je obtížně interpretovatelné jako nezištná pomoc. 

Kořeny takového uvažování možná tkví v myšlenkovém modelu, že EU je definitivním a věčným rájem, k němuž všechny státy musí směřovat. Pokud nesměřují, je třeba je případnou intervencí přesvědčit, aby směřovaly.

Domnívat se, že kdyby se naplnila nejoptimističtější vize Ahtisaariho plánu, tedy že by za deset let bylo Kosovo dalším nekonečně šťastným subjektem uvnitř EU a že by Srbové, dívajíce se na své dřívější spoluobčany přes eurohranici, o to více toužili stát se součástí téhož seskupení států, není na místě. Naopak, pokud dojde k osamostatnění Kosova, je Srbsko navždycky pro EU ztraceno. Nebylo by pak překvapením, kdyby se z něj stal blízký politický partner Ruska v Evropě.

Legitimita intervence v roce 1999 může být zachována jedině respektováním územní celistvosti Srbska a trpělivým jednáním se srbskými oficiálními představiteli. Případná podpora musí být poskytována na základě dohody s vládou. Není možné ‚korumpovat‘ menšinu dotacemi, aby podporovala odtržení.

Teze 2: Separací Kosova ztratí humanitární intervence z roku 1999 svou legitimitu. Při obhajování lidských práv bude nemožné odlišit ‚čisté úmysly‘ od ‚mocenských zájmů‘.

3.

Ahtisaariho plán je také zradou všech srbských demokratů. Po intervenci v roce 1999 došlo v Srbsku k podstatnému vývoji. Dnešní situace se podstatně liší od Miloševičova režimu před osmi lety.

Argumenty, že není možné čekat dál, jsou poněkud netrpělivé. Vezměme v úvahu, že prosazování demokracie ve všech postkomunistických zemích ještě není u cíle a že rychlost změn se střídá podle výsledků voleb, že jsou dokonce období, kdy vývoj stagnuje nebo částečně upadá. Vezměme také v úvahu, že v případě Kypru může autorita RB OSN působit po desítky let.

Teze 3: Separace Kosova poškodí demokratizační změny v Srbsku.

4.

Máme specificky českou zkušenost: Československo navzdory dobré vůli vytvořit rovnoprávné prostředí pro všechny své občany a navzdory postupnému dosahování na tehdejší evropské podmínky velmi nadstandardních výsledků z hlediska respektu k lidským právům byla Hitlerem obviňována, že práva českých Němců nedostatečně zajišťuje. Bez souhlasu ústavních struktur tehdejšího Československa bylo odtrženo pohraniční území na základě rozhodnutí učiněného v Mnichovské dohodě. Tehdejší politikové tvrdili, že tím zachránili mír pro Evropu. Místo toho dosáhli jen zpochybnění pojmu suverenity státu a nerespektování státních hranic. Pomohli rozpoutat světovou válku.

Teze 4: Specificky česká zkušenost nás vede k tomu, abychom varovali před velmocenským rozhodováním o kterémkoli státě bez jeho souhlasu.

Pozn.: Možná je zajímavé porovnat Daytonské dohody, které byly uzavřeny a signovány všemi zainteresovanými subjekty (byly tři, takže situace byla složitější). Během dvou týdnů skončilo nesmyslné zabíjení a ačkoli nebylo dosaženo ideálního stavu (žádné ideální řešení neexistuje), situace je nějak právně stabilizována dodnes.

Ahtisaariho plán spíš připomíná slepou uličku Vance-Owenova plánu etnické kantonizace Bosny, která ze tří národností uměle vygenerovala dvacet většin a čtyřicet menšin na území dvaceti kantonů. Navržené změny vedly k ještě většímu utrpení.

V odtrženém Kosovu budou nové menšiny, budou mít také ty právo na sebeurčení?

5.

Pokud dosavadní zkušenosti dávaly za pravdu tomu, že jedinou možností, jak překonat nacionalistické spory je prosazení občanského principu, pak separace Kosova je krokem opačným směrem. Občanský princip nadřazuje hranice státu národnostním emocím. Oddělení Kosova nadřazuje etnické principy nad státní suverenitu.

Kdyby se pokusil někdo v USA načrtnout etnické hranice, znamenalo by to popření politického vývoje za posledních 200 let a konec ústavního systému.

Teze 5: Osamostatnění Kosova představuje významné oslabení občanského principu v Evropě. To způsobí destabilizaci.

Pozn.: EU se možná pokouší udělat si z Kosova něco jako vlajkovou loď své neexistující zahraniční politiky. Vůbec vlastně nejde o Kosovo, ale o demonstraci „síly“ společné evropské politiky. Netuší, že diskutabilními kroky naopak svou autoritu podrývá.

6. 

Objevují se neověřené informace o tom, že Kosovští Albánci jsou navázáni na balkánskou drogovou stezku. Podle některých zpráv nejsou jen navázáni, ale jde o identickou sílu.

Pokud by tomu mělo tak být, pak získání státní suverenity pro strukturu organizovaného zločinu je pro Evropu smrtící skutečností.

Doporučuji vyžádat si zprávu k této otázce od J. Komorouse z protidrogového oddělení. Pokud bychom měli podložené informace, dalo by se o ně významně opřít v argumentaci.

Teze 6: Pokud by se ukázalo, že Kosovští představitelé jsou navázáni na organizovaný zločin, pak přímou odpovědnost musí nést také ti, kdo doposud vykonávali správu pod mandátem OSN a ponese ji EU, pokud bude výkonem správy pověřena.

Pozn.: Zajímavé je, že na Slovensku vyvolala otázka postoje ke Kosovu dvoudenní debatu v parlamentu. U nás ani jeden z obou zahraničních výborů neplní své poslání. O Kosovu se vůbec žádná debata nevede.

Pozn.: Přímá odpovědnost v tomto případě není jen politickou odpovědností, ale trestně právní odpovědností, protože se nejedná o svobodné politické rozhodování, ale o poručenský vztah.