Nezamýšlené důsledky manželství pro všechny

Zkusme se zamyslet, zda návrhy na manželství pro všechny nezpůsobí nové diskriminace? Jaké to může mít důsledky?

Nepříliš hluboké pochopení demokracie a právního státu často vede k neblahým důsledkům a také k nepochopení, že tolerance ve společnosti k sexuální orientaci je něco zcela jiného, než její právní zakotvení. Souvisí spolu jen nepřímo a vzdáleně. Znění zákona totiž nijak nesouvisí se společenskou prestiží. Odvozovat sebevědomí od právních předpisů je patrně na hranici duševního zdraví. Například hluboké pochybnosti o smysluplnosti zkorumpovaného sportu podporovaného státem se neodstraní zřízením ministerstva. Spíš naopak

Právní řád není výrazem morálních hodnot, dokonce s morálkou vůbec nesouvisí, podrobně to rozvádějí někteří právní klasikové: Mnozí lidé nekradou nezávisle na tom, co o krádeži říká právo. A naopak morálka odvozená z práva učí: Krást se může, jenom tě při tom nesmí chytit.

Navrhované úpravy zákonů u nás mnohdy přinesou více problémů, než kolik vyřeší. Podívejme se na důsledky, jaké může mít přijetí myšlenky „manželství pro všechny“.

Je nezpochybnitelné, že existuje přírodní princip rozmnožování a zachování kontinuity druhu jak v živočišné, tak v rostlinné říši, založený na dvou geneticky odlišných jedincích stejného druhu – mužském a ženském, chromozomu X a Y. Jsou disponováni instinktivní vzájemnou přitažlivostí. Je to ústřední princip prostupující život na naší zemi od jeho vzniku. Příroda nevyužila možnost kombinovat tři nebo dokonce více genetických kódů v jedné nové bytosti. Z tohoto pravidla se vymykají jen bezpohlavní biologické druhy a nemnoho oboupohlavních druhů.

Stává se, že v nějakém množství případů dochází k různým odchylkám od tohoto přírodního principu. Genetický kód není bezporuchový. Odchylek jsou desítky.

Člověčenstvo k těmto výjimkám přidává nové případy v podobě lidí, kteří podstoupili sadu operací a pozměnili svůj zevnějšek tak, že se podobají opačnému pohlaví, avšak jejich genom zůstává stále stejný. Jakkoli velký nebo malý je počet případů odlišujících se od základního biologického rozdělení nejpodstatnější části přírody na samčí a samičí, a jakkoli je rozšířen lidským působením, zatím stále zůstává neměnná přírodní genetická výbava dvou typů. Zatím neuvažujeme o tom, že bychom sami stvořili syntetické embryo s nějakým třetím pohlavím.

Na základě rozdělení přírody na mužskou a ženskou podobu si lidstvo vybudovalo instituci manželství jako většinou dvoučlenného heterosexuálního svazku osob – tedy lidí s odlišným genetickým kódem pohlaví. Křesťanská tradice k tomu doplnila v přírodě ne zcela obvyklý princip, že svátost manželství je na celý život, že vzniká slibem před Bohem a před lidmi, že musí existovat dva dohledatelní svědkové složení slibu, že slib lze složit výhradně před osobou k tomu zmocněnou (knězem). Podle křesťanů manželství obnáší nejenom případné hedonistické požitky, ale především jedinečnou odpovědnost a schopnost obětovat se pro druhého, které se říká láska. Tato oběť je na místě, i když se někomu zrovna moc nechce, a to jak ve věcech denního provozu, tak v oblasti tzv. manželských povinností. Zejména zdůrazňuje závazek oběti rodičů pro případně narozené děti. Podstatou křesťanské konstrukce manželství bylo přirovnání vztahu muže a ženy ke vztahu Boha a člověka. Svět se skládá z božského a lidského podobně, jako se skládá z mužského a ženského. K úplnosti je v obou přirovnáních potřeba obojí.

Kromě křesťanské podoby soužití muže a ženy existují samozřejmě i jiné alternativy. Například islám považuje za správné, když se jedinečnost vztahu promítne do svazku jednoho spravedlivého muže a až čtyř žen. To je model, který za jistých okolností umožňuje zplození velkého množství potomků a v některých podmínkách usnadňuje jejich výchovu. Známé jsou také mnohočetné komuny ze šedesátých let. Jiný model společného partnerského soužití představuje izraelský kibuc. Jsou i další modely, například polyamorické vztahy. Ve všech těchto případech může být a v praxi téměř vždy je zajištěn vzájemný pozitivní ohleduplný láskyplný partnerský vztah, často společné bezpodílové vlastnictví a společná odpovědnost za péči o děti.

Vedle instituce původně křesťanského manželství je běžně rozšířena praxe mimomanželských vztahů. To je u nás asi nejčetnější podoba alternativního uspořádání. Právě islám vytýká křesťanské Evropě pokrytectví, že sice deklaruje párový vztah, ale v praxi jedinečnost páru vůbec nedodržuje.

Křesťanská instituce zvaná svátost manželství vznikla o tisíc let dříve, než stát, jak ho známe. V Evropě vznikající stát neměl na výběr a zpočátku vzal křesťanskou podobu manželství na vědomí. Teprve po mnoha staletích se pokusil odebrat manželství pozitivní morální atributy a udělat z něj čistě administrativní formalitu. Zejména nemorální komunistický režim si zakládal na tom, že zcela odmítá jakékoli duchovní a morální hodnoty. Mělo za následek i odmítání faktického respektu k lidským právům.

V době, kdy se formuje právní řád v evropských zemích, získalo manželství v právním řádu privilegované postavení. Párová podoba, tedy maximální počet dvou účastníků takového vztahu je odvozena od existence mužského a ženského genomu, proto je právně obhajitelná a nepředstavuje žádnou diskriminaci. Privilegované postavení však zahrnuje i další aspekty, například zvláštní ochranu těhotných žen, mezinárodní dohody o slučování rodin apod.

V českém prostředí jsou všechny alternativní vztahy tolerované s výjimkou polygamie, kterou Česká republika v právním smyslu explicitně zakazuje, i když se zřejmě ve společnosti v obrovském počtu případů vyskytuje. Je na konkrétních lidech, aby si vytvořili vztahy, jaké považují za vhodné, pokud k tomu nepožadují zvláštní právní statut.

Můžeme se rozhodnout, že opustíme křesťanské chápání vztahu mezi mužem a ženou. Jaké to bude mít důsledky.

Po právní stránce údajná diskriminace alternativních vztahů není zásadní a byla by řešitelná drobnými úpravami práva.

Zatímco u manželů vzniká společné vlastnictví automaticky, ale mohou vyloučit ze společného vlastnictví některých věcí notářským zápisem, všechny ostatní formy soužití mohou společné vlastnictví vytvořit darovací smlouvou nebo jinou smlouvou (např. s.r.o.), notářským zápisem nebo závětí plně analogickým způsobem, mají při tom snad jen trochu větší svobodu (například nemusí respektovat nepominutelné dědictví). Této volnosti ale nemusí využívat, pokud nechtějí. Mají tedy výhodnější postavení.

Dalším rozdílem, i když ne tak explicitně formulovaným, může být očekávání, že muž a žena mají mít sexuální soužití, v křesťanství je to chápáno jako společný úkol, jakkoli právně nevymahatelný. V alternativních vztazích sexuální soužití není ani předmětem očekávání, ani není nijak upraveno.

Diskutuje se také právo přístupu ke zdravotnické dokumentaci a informacím o zdravotním stavu. Ve skutečnosti už dávno naše lékařská zařízení automaticky předkládají pacientům dotazníky, ve kterých mimo jiné mohou uvést osobu, které pro tyto účely důvěřují. Bezesporu lze ve všech případech (i mezi příbuznými) doporučit notářsky ověřené písemné zmocnění, které pak má absolutní platnost.

Dlouhodobě se u nás diskutují pokusy ze všech alternativních podob komunitního soužití legislativně vyčlenit pouze homosexuály jako zvláštní nově také privilegovanou skupinu. Pokud se česká společnost rozhodne navázat na komunistické dědictví a chce se rozloučit s posledními zbytky křesťanské tradice, musí při tom respektovat zásady ukotvené v mezinárodních dokumentech o lidských právech a v naší Listině. Po právní stránce opouštíme párový model soužití založený na existenci mužského a ženského lidského genomu. Opustíme-li toto kritérium implikujícím dvojici, bylo by diskriminační nadále trvat na pouze párovém soužití. Párová podoba manželství se dá obhajovat jedině na základě privilegované kombinace muže a ženy a přírodního omezení na mužský a ženský genom.

Návrh, o kterém se diskutuje, patrně vytváří novou, mnohem rozsáhlejší diskriminaci všech dalších forem komunitního soužití oproti homosexuálním, včetně diskriminace vícečetných komunitních skupin. Zcela určitě tedy musí být s podobnými návrhy spojeno zrušení zákazu polygamie. Změníme-li původní kritérium, byla by to nejzásadnější diskriminace.

Z privilegovaného vztahu muže a ženy, který má poslání pokud možno zajistit pokračování rodu, vytváříme jinou právní konstrukci, která toto poslání neplní. Opouštíme párový princip, pokud budeme počet osob v privilegovaném partnerském svazku odvozovat od sexuální orientace a ne od genetického pohlaví, pak je absolutně nepřijatelné omezovat počet na dvě osoby. Sexuálních orientací je mnohem více. Proč by nemohl existovat svazek více než dvou homosexuálů? Proč by také nemohl existovat partnerský svazek více osob ať už se stejnou nebo odlišnou orientací nezaložený na sexuálním základě? Například řeholní komunity do značné míry vnímají svou identitu jako alternativu k manželství – někdy vnímají sebe jako velkou rodinu. Bezesporu splňují všechny požadavky kladené na tradiční rodinu – mají společné vlastnictví, jsou trvalým společenstvím lásky a vzájemné odpovědnosti (dokonce mnohdy trvající po staletí), a v některých případech se tradičně věnují výchově dětí. Dokonce do řádové komunity se vstupuje slibem, který je zřejmým ekvivalentem manželského slibu. Je-li používán argument, že homosexuálové mají mít stejná práva, jako manželé, automaticky vzniká otázka, proč by stejná práva neměli mít například řeholní bratři (pokud by o to stáli)[1]. A patrně by stejná práva měly mít i milenci a milenky, kterých je nesrovnatelně více, než homosexuálů.

V naší Listině článek 4 odst. 3 říká: „Zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky.“ [2]Dokud bylo podmínkou pro uzavření sňatku ‚muž a žena‘, nejednalo se u párového soužití o diskriminaci. Jakmile ale toto kritérium rozšíříme, musíme zároveň vyřešit právní postavení všech, kdo splňují stejné podmínky a to tak, aby nebyli diskriminováni. Nezáleží na počtu případů, musí být vyloučena diskriminace byť jen jednoho jediného případu. Nesmíme dopustit, abychom přijetím nepromyšlených návrhů způsobili celou řadu nových diskriminací.

[1] Musí se však vyřešit, jak by to bylo s pozůstalostním důchodem, který by se u řádových komunit vyplácel po staletí.

[2] Diskriminace je nepřípustná i podle čl. 2 smlouvy o Evropské unii (tzv. Lisabonské smlouvy. Polsko si při schvalování Lisabonské smlouvy vyjednalo výjimku, že žádným způsobem nebude uplatňována na postavení rodiny v Polsku. My žádnou takovou výjimku nemáme.