Občanská společnost a svobodná soutěž
Férová přírodní soutěž a regulovaný pořádek
Politický systém, který je schopen prostřednictvím zákonů a pravidel usměrnit individuální i kolektivní konflikty a střety tak, aby si lidé navzájem neubližovali, byl od Sokrata, Platona a Aristotela až po Hegela nazýván ‚občanskou společností‘. Je důležité všimnout si, že stát a jeho instituce jsou podmínkou existence občanské společnosti a její součástí číslo jedna. Zároveň se mělo za to, že střety ve společnosti se mají řešit veřejnou argumentací a racionálním dialogem směšujícím k nalezení pravdy.
Právo občana na hotový, víceméně neměnný soubor zákonů, vycházející z obecných principů, vymahatelný soudem, který rozhoduje ve zvláštním konkrétním případě bez jakéhokoli zvláštního zájmu podle obecných pravidel, umožňující efektivní ochranu vlastnictví je základem občanské svobody. Občan rezignuje na pomstu a spoléhá na dosažení spravedlnosti prostřednictvím veřejné moci. Spolu s rodinou je zejména soukromé právo a soud pro Hegela základem státu.
Hegel píše: „V občanské společnosti je každý sobě účelem, všichni ostatní jsou mu ničím. Ale bez vztahu k druhým nemůže objemu svých účelů dosáhnout; tito druzí jsou proto prostředkem k dosažení účelu zvláštního. Avšak zvláštní účel si prostřednictvím vztahu k druhým dává formu obecnosti a uspokojuje se tím, že zároveň tak uspokojuje blaho druhých.“, vyjadřuje po svém základní principy tržních vztahů, postřeh, že jedinec sledováním svých individuálních (sobeckých) zájmů nakonec díky trhu přispívá k obecnému blahu. I při nakládání s majetkem se „subjektivní sobeckost“ mění v „příspěvek k uspokojení potřeb všech ostatních“. Hegel nikterak nepopírá sobeckou motivaci občana při jeho rozhodování („soukromé osoby, ačkoli sobecké, jsou nuceny obracet se k druhým“ …a tím se „sobeckost váže k obecnu, k státu“).
Občanskou společností se tedy rozumí prostor mimo rodinu, zahrnující stát i trh, na němž se lidé sdružují v úsilí o uplatnění svých zájmů podle společných pravidel. Dalo by se tedy říci, že podstatou občanské společnosti je svobodná a férová soutěž. Nesmí rozhodovat náboženská ideologie, monarcha a jeho rodina, ani sympatie či předsudky. Nikdo nemá patent na pravdu.
Spravedlivá soutěž jistě zahrnuje klasickou konkurenci při směně na trhu, jak se obvykle vnímá, ale ona zahrnuje i soutěž osobností, myšlenek a nápadů, iniciativ, představ a nakonec jistě i spolků a sdružení.
Spravedlivá soutěž znamená hrát čestně, fair play. Stejná pravidla platí pro všechny. Skutečnost, že metodou občanské společnosti jsou veřejně formulované argumenty, nikoli zvůle silnějšího, znamená, že rozhodování nevede k nahodilým výsledkům, ale je kdykoli přezkoumatelné. Občanská společnost v klasickém pojetí je vlastně metoda.
Pojem svobodné soutěže se zdá být ústředním principem přírody. Nemyslím tím Darwinovo soupeření druhů, podívejme se na stébla trávy, jak navzájem soutěží o světlo a vodu. V tomto případě jde tedy o soutěž jedinců téhož druhu. Avšak podíváme-li se na větve stromu či listy květiny, najdeme soutěž i mezi částmi jednoho exempláře. Kdyby jedinec nerespektoval sám ve svém rozhodování pravidla férové soutěže, nemohl by samozřejmě obstát ani v soutěži druhů.
Otimalisovat rozhodnutí podle velkého počtu kritérií je matematicky nemožné. Proto nakonec vždy selhávají pokusy nahradit soutěž plánováním. Není to jen empirická zkušenost, je to přírodní zákonitost. Svobodný trh řečeno terminologií minulého století, čestná soutěž, řečeno dnešní terminologií, je jedinou možností pro řešení úlohy s velkým počtem proměnných a s velkým počtem hráčů. Teorie her přináší v této věci cenné argumenty.
Univerzálnost soutěže poprvé zpochybnila francouzská revoluce, která položila důraz na občanská a politická sdružení, která mají být protiváhou jak sobeckého individualismu, tak i centralismu. V revolučním nadšení byla ‚politická společnost‘ exkomunikována a její protiklad, revoluční ‚občanská společnost‘ byla postavena do protikladu.
Toto rozdělení převzal i Marx a označil ‚občanskou společnost‘ za základnu, v níž se odehrává výroba a sociální vztahy, zatímco ‚politická společnost‘ je nadstavbou, která nemůže jinak, než hájit zájmy buržoasie. Mezi občanskou společností a státem panuje nesmiřitelný třídní boj.
Lenin v rámci praktických revolučních zkušeností uchopil moc, ztratil nepřítele v podobě buržoazního státu. Převzetím státní moci se ocitnul v situaci, kterou Marx neřešil. Lenin dobře věděl, že privátní sféra by mohla ohrozit stabilitu revolučního státu. Rozpor se pokusil zamaskovat tvrzením, že stát jednou vymizí. Napsal: „My nic soukromého neuznáváme, pro nás vše v oblasti hospodářství je veřejnoprávní a nikoliv soukromé ... Z toho vyplývá nutnost rozšířit používání státního zásahu do ‚soukromoprávních‘ vztahů, rozšířit právo státu rušit soukromé smlouvy, používat na ‚občansko-právní poměry‘ nikoli Corpus juris romani, nýbrž naše revoluční právní vědomí“
Po pádu komunismu v devadesátých letech v poměrně primitivní snaze odstranit komunistickou ideologii bylo ono soukromé, co komunisté neuznávali a pronásledovali, prohlášeno za žádoucí cíl. Zůstal však marxistický antagonismus mezi státem a společností. Stát je zlý a musíme proti němu bojovat. Stát je nepřítel, proti kterému se má postavit občanská společnost jako protiváha.
Dokonce se objevily nápady, že občanská společnost má vytvářet alternativní strukturu pro uchopení moci, jakýsi druhý stát, náhradní sociální řád. Protistátní pojetí občanské společnosti popřelo vědomí celistvosti organismu společnosti. Použijeme-li Marxovu terminologii, vede občanská společnost se státem nesmiřitelný boj.
Aby se dala revoluční představa státu dlouhodobě udržet, nezbývá, než zpochybnit princip svobodné soutěže. Nesmiřitelný boj (či nulová tolerance) je popřením svobodné diskuse a konkurence, je popřením fair play. Platí ideologické principy, nikoli argumenty.
V celistvé společnosti mají soukromoprávní instituce své místo, ale neusilují o uchopení moci. Jejich místo se utváří právě ve svobodné soutěži. V revoluční rozdělené společnosti si však mohou nárokovat větší vliv, nepotřebují soutěžit, protože jejich pravda je odůvodněna argumentem vyššího poslání v nesmiřitelném boji. Občanská společnost v tomto revolučním pojetí znamená, že nemusí existovat konkurence.
Z principu vyššího poslání se pak odvozuje právo porušovat zákony a svévolně omezovat práva druhých (například při prosazování partikulárního pohledu na ochranu přírody). Čestné střetávání myšlenek a argumentů je nepřijatelné v revolučně viděném světě. Patent na pravdu opravňuje i k centrálnímu plánování, k rozhodování bez veřejné argumentace. Je možné zasahovat do soukromoprávní sféry vskutku leninským způsobem, je možné přikazovat a zakazovat, regulovat i vyvlastňovat.
Revoluční model občanské společnosti, který se rozšířil z České republiky do celého postkomunistického světa, který je popřením anticko-hegelovské společnosti jako celistvého organismu, je zásadní překážkou v obnovení normálního fungování demokracie.
Jiří Payne
Spravedlnost je podmínkou demokracie
Přemýšlejme v souvislosti s nejmenováním soudce Roberta Fremra k Ústavnímu soudu a v souvislosti s probíhající diskusí o ministru spravedlnosti Pavlu Blažkovi o spravedlnosti u nás.
Jiří Payne
„Operace postupuje podle plánu!“, říká Putin
Ale nám se možná na první pohled zdá, že tomu tak není. Měli bychom si znovu položit otázku: jaký plán vlastně Putin uskutečňuje? Chystal ho nějakých patnáct let.
Jiří Payne
Nezamýšlené důsledky manželství pro všechny
Zkusme se zamyslet, zda návrhy na manželství pro všechny nezpůsobí nové diskriminace? Jaké to může mít důsledky?
Jiří Payne
Pane ministře: Je to ostuda
Ministr Vít Rakušan si pochvaluje Dohodu o evropských pravidlech o společné migrační politice. Zkusme se zamyslet, zda nám bude převrácená solidarita fungovat.
Jiří Payne
Úplné zrušení pošty
Do probíhající debaty o první vlně rušení poboček bych zahrnul rovněž variantu úplného zrušení pošty, které by mohlo vést k úspoře, k větší spokojenosti občanů a dokonce k mnohem kvalitnější péči o ty, kdo to potřebují.
Jiří Payne
Prezident může prorocky rozhodnout o vzdálené budoucnosti
Může Miloš Zeman jmenovat předsedu Ústavního soudu, když tím zasáhne do volebního období nastupujícího prezidenta?
Jiří Payne
Magický obřad „předsednictví“
Kdybychom politickou scénu znázornili mapou, byl by někde kopeček, jinde hora, někde osamocená skála, tam zase shluk třeba i kulatějších kopců vypadající jako pohoří. Volby tuto mapu přepíší.
Jiří Payne
Babiš na lidi zvysoka …
Poslanec Andrej Babiš nepřetržitě kritizuje vládu, že nic nedělá pro lidi. Nějak špatně četl Ústavu.
Jiří Payne
Babiš je protistátním kandidátem
V Ústavě máme jeden docela závažný problém: Podle čl. 63 odst. 1 písm. c) je prezident „VRCHNÍM VELITELEM OZBROJENÝCH SIL“. V případě konfliktu musí řídit obranu země.
Jiří Payne
Evropa je jen poloostrov Asie
Nová studená válka se už rozběhla, žhavá válka běží na Ukrajině, podobně jako v počátcích první studené války v Koreji. Jakou budoucnost máme očekávat? Jaká jsou řešení?
Jiří Payne
O Rusko nikdo nemá zájem, tak se budou bát
Proč vlastně Putin zahájil válku na Ukrajině? Protože o Rusko nikdo nemá zájem, tak se alespoň budou všichni bát.
Jiří Payne
Volný obchod namísto družby
Připadá mi, že víceméně naříkáme nad probíhající válkou, měli bychom přejít do diplomatické ofenzivy. Postupně budu zveřejňovat náměty a inspiraci, pro politiky a diplomaty. První článek z této řady.
Jiří Payne
Měli bychom rychle nakoupit Patrioty
Putin vyhrožuje, že použije vojenskou sílu, aby prosadil svou představu, jak má vypadat mezinárodní světový řád, pokud se NATO nepořídí jeho vůli. Válka na Ukrajině je jen malým závdavkem celého plánu.
Jiří Payne
Vichřice hněvu
Jak se pozná dobrý parlament? Podle toho, že schvaluje zákony jako cvičky? Nebo že jich schválí nejvíce? Že je schvaluje rychle?
Jiří Payne
Vtrhne Putin na Ukrajinu
Vtrhne Putin na Ukrajinu Jiří Payne14.2.2022Články 8.2.2022 O co Putinovi jde? Proč se mu to možná vyplatí? Kde děláme chybu?
Jiří Payne
Ukrajincům dlužíme víc
Na Ukrajině budeme možná sledovat vývoj, který si vůbec nepřejeme. Zdá se, že Ukrajině poskytneme podporu jen navýsost symbolickou.
Jiří Payne
Vpadnou nebo nevpadnou
Vpadnou nebo nevpadnou? Tak se v roce 1968 ptala generace mých rodičů. Dneska se ptáme my. Je to jen škádlení, nebo to myslí vážně?
Jiří Payne
Koalice si oddychla
Zatímco Bartoš ujišťoval veřejnost, že jeho strana je středově liberální, střed totiž nemá politickou filosofii, na které by se to dalo ověřit, koaliční partneři se předháněli ve veřejných deklaracích, jak jsou tomu rádi.
Jiří Payne
Zhroutil se světový řád
Poté, co Rusové obsadili Krym, prohlásil Henry Kissinger, že se světový řád zhroutil. Pro něj je světový řád základním kamenem zahraniční politiky, kořeny shledává na Vídeňském kongresu.
Jiří Payne
Babiš s lidskou tváří
Tak trochu jsme doufali, že vznikající vláda přinese změnu. Budeme mít pravicovou či snad dokonce konzervativní vládu?
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 | další |
- Počet článků 132
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1797x
www.payne.cz