Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Voliči se tentokrát nedostavili

19. 10. 2016 12:51:43
Voliči se tentokrát k senátním volbám nedostavili v počtu, jaký by si někteří přáli a jak očekávali. Proč? Může za to Ústava?

Voliči se k volbám nedostavili v počtu, jaký by si někteří přáli a jak očekávali. Média okamžitě nabíhají na bonmot, že by se měl Senát zrušit. Tisíckrát za týden řeší tento údajný problém. Opakuje se stejná chyba, jako v případě přímé volby prezidenta.

Namísto vážné analýzy, v čem a proč máme nepříliš dobré politiky, obrací se pozornost k zástupnému motivu – problém zamaskovat změnou Ústavy. Už nejednou se v posledních letech ukázalo, že změny Ústavy vážným způsobem poškodily náš ústavní pořádek. Například špatně připravená možnost zkrácení volebního období Sněmovny udělala do ústavního pořádku díru, může nastat patová situace ze které není žádné východisko. Rovněž přímá volba hlavy státu nebyla výsledkem vyhodnocení zkušeností. Přesně řečeno pouhých čtyř zkušeností, z nichž se při jedné ze čtyř odehrávala nepěkná jednání mezi politiky a jednou se při volbě pískalo, za což ale ani v jednom případě Ústava nemůže. Dalo by se čekat, že média budou kritizovat politiky. Jenže jurodivá média namísto toho donekonečna začala opakovat mylnou myšlenku, že chyba je v nepřímé volbě prezidenta. Ačkoli mnozí odborníci na ústavní právo opakovaně před přímou volbou hlavy státu varovali, mediální štvanice nakonec přímou volbu prosadila. Pod tlakem selhali senátoři, kteří měli povinnost přímé volbě zabránit. Selhali i poslanci. První přímá volba nakonec přinesla do české politiky obrovské zklamání. Dodnes jsou negativní stopy první přímé volby v české politice zřetelné.

Takže pokud letos přišlo jen málo voličů k volbám, je třeba v prvé řadě říci, že to není vinou voličů. Občan má posvátné právo k volbám nepřijít, má právo zdržet se hlasování. Jsou-li pro něj všichni kandidáti nepřijatelní, má právo je nevolit. Totalizující návrhy učinit účast ve volbách povinnou, které opět zaznívají, popírají podstatu demokratické volby. Jít volit je záležitostí pouze morální odpovědnosti občana. Právně povinná účast ve volbách v demokratickém systému stejně problém neřeší, musí umožnit, aby volič nedal hlas žádnému z kandidátů (tzv. bílé lístky, které se nám už jednou vymstily). Kromě toho musí akceptovat závažné důvody neúčasti, takže z voličů udělá něco jako žáčky, kteří nedůstojně přinášejí omluvenku za zameškané hodiny. Možná by stálo za to připomenout žurnalistům, kteří se donekonečna dotazují politiků, co by řekli nápadu povinné účasti ve volbách, že ve Švýcarsku jsou případy, kdy se lidového hlasování zúčastní pět procent oprávněných voličů. Nic to nemění na platnosti rozhodnutí. Podstatou demokracie je právo spolurozhodovat a je-li pro všechny zaručeno právo spolurozhodovat, je zcela v pořádku, pokud se referenda zúčastňují jen ti, kterým na předmětné záležitosti záleží. Ať už kladně nebo záporně. Pokud je zbývajícím 95 procentům oprávněných voličů zcela jedno, jak hlasování dopadne, bylo by nesmyslné hnát je povinně k urnám. Nemusí spolurozhodovat, pokud nechtějí.

Přišlo-li jen málo voličů k senátním volbám, je třeba také říci, že není na vině ani Senát jako takový. Není důvod hledat chybu v Ústavě. Dvoukomorový parlament je běžnou záležitostí, má u nás tradiční roli, v naší stávající Ústavě má dost podstatné místo a vypuštění Senátu by znamenalo Ústavu zcela přepsat. Systém vyvažování a rovnováhy mezi ústavními institucemi by se pouhým vypuštěním zhroutil. Pokud některý politik zpochybňuje ústavní pořádek, měl by být pod drobnohledem dotazován a pátrací žurnalistikou sledován, jaké k tomu má postranní motivy.

Vinu za malou volební účast mají především kandidující politikové a politické strany. Jejich zájmem by mělo být přivést voliče k volbám. Kandidáti nevymysleli program, proč vlastně kandidují a co pro voliče udělají. Stávající senátoři kromě toho zatím nedokázali dát Senátu podobu, která by mu náležela. Walter Bagehot v devatenáctém století v knize The English Constitution napsal: „Je jisté, že vedle dokonalé Dolní sněmovny by Horní sněmovna stěží měla nějaký význam. Avšak vedle současné Dolní sněmovny je orgán, který beze spěchu koriguje zákony, nesmírně užitečný.“ Ovšem úloha Senátu není jen upravovat zákony. Jeho posláním je také přibrzdit legislativní proces. Politikové s totalizujícími tendencemi sice tvrdí, že Senát zdržuje legislativu a že je legislativní proces neefektivní, ale ano, to jsou přesně ti stejní politikové, kteří považují parlament za žvanírnu, politikové odchovaní komunistickou totalitou, kde úkolem zákonodárného sboru bylo bez výhrad schvalovat vše, co strana a vláda předloží. V normálních zemích je úkolem parlamentu rozhodovat tak pomalu, aby občané mohli svým voleným zástupcům dát najevo, co si přejí či nepřejí a aby senátor při hlasování mohl vzít vážně názory svých voličů. Ústavy a jednací řády se snaží zpomalit parlamentní rozhodování tak, aby přijetí zákona trvalo nejméně půl roku, v lepších případech rok. Přirozeným požadavkem občanů je, aby se zákony měnily co nejméně. Spravedlivé nadčasové zákony mohou vznikat jeditě tak, že nejsou reakcí na aktuální situaci. Posláním Parlamentu je, aby z vládního programu vyškrtal vše, s čím občané nesouhlasí, co se koaličním zákonodárcům nepodařilo vysvětlit veřejnosti. Volání po zrušení Senátu jsou ve skutečnosti voláním po odříznutí zákonodárců od občanů, aby občané kromě voleb neměli žádnou jinou možnost jak legislativu ovlivnit, aby zákony byly schváleny dříve, než se občan dozví, co v nich je.

Ovšem oni naši politikové už od veřejnosti odříznuti jsou, z vlastní vůle, ale nemuseli by být. Zkuste napsat 281 vážně míněných dopisů zákonodárcům. Před časem jsem to udělal. Dostal jsem 4 odpovědi, z toho dvě napsaly sekretariáty ministrů, aniž by to ministr-zákonodárce podepsal. Chyba patrně není v instituci Senátu, ale ve fungování senátorů. A samozřejmě i poslanců. V devadesátých letech, v době kdy se dopisy ještě posílaly na papíře v obálce, se v Parlamentu považovalo za povinné na každý dopis odpovědět. Dnes už to neplatí. Ale zákonodárci nadále dostávají 4000 Kč měsíčně „poštovného“, jak se „náhradám dalších výdajů“ přezdívá, i když na dopisy už neodpovídají. Média raději, než aby se zabývala fungováním poslanců, zahajují nezodpovědnou kampaň za zrušení Senátu.

Teorie ústavního práva také varuje před parlamentní diktaturou, kdy parlament prostřednictvím zákonů přikazuje vládě, co musí udělat. Samozřejmě zákonodárce má proti vládě přesilu, vydává zákony, které vláda musí respektovat. Aby byla zachována rovnováha, ústavy předepisují takové postupy, které znemožňují parlamentu převzít výkonnou moc prostřednictvím zákonů. Představme si, že bychom měli jen jednu komoru a že by byl během několika dní schválen okamžitě platný zákon, že předseda vlády se musí setkat s dalajlámou během jeho návštěvy v Praze. Nebo naopak si představme, že by byl nečekaně schválen během několika dní zákon, že nikdo nesmí vyvěsit tibetskou vlajku během návštěvy čínského prezidenta v Praze. Představme si parlament, který každodenně vydává zákony, kterými nahrazuje vládní agendu. Emile de Lavelyne v roce 1897 v knize Vláda v demokracii píše: „Despotismu sněmovny dlužno se obávati více, než despotismu panovníkova; panovník dá se často zadržeti vědomím své zodpovědnosti před národem nebo dějinami. Veliký sbor nemá toho vědomí, nemá zodpovědnosti, a proto ho nic nezdržuje. Ví-li, že může věc učiniti, nezastaví se před ničím.“ Senát je pojistkou před diktaturou Sněmovny.

Uvedu ještě jeden pádný důvod, proč má Senát smysl. Vratislav Kalousek v roce 1919 v knize Obrana dvou komor parlamentních napsal: „Parlamenty jednokomorové osvědčily se v dobách revolučních převratů, nikoli však v periodách klidného rozvoje státního, mnohé vymoženosti revoluce byly zachráněny jen tím, že se včas přešlo k systému dvou komor.“ Podstatným důvodem pro obnovení Senátu v Ústavě na počátku devadesátých let byla obava, že by se mohla opět dostat k moci totalitní ideologie.

Pokud by ve volbách získala nadpoloviční většinu například strana propojená s podnikáním založeném na konspiračních zkušenostech bývalé StB, mohla by v jednokomorovém systému během volebního období zcela změnit povahu demokratického zřízení a nastolit autoritativní režim. Prostá většina v parlamentní komoře by znamenala okamžité převzetí vládní i zákonodárné moci. A pokud by v té době již byla oslabena imunita zákonodárců, například v důsledku mediálního tlaku, který nebere ohled na fakt, že imunita nebyla zneužívána, budou v důsledku toho poslanci a senátoři bezvýhradně poslouchat vedení své strany, místo aby hájili zájmy svých voličů. Totalita s demokratickou fasádou by byla nevyhnutelná. Senát měl být pojistkou pro takový případ. Úplné převzetí moci by bylo v dvoukomorovém parlamentu možné až po dvojích zcela vyhraných volbách. Toto odůvodnění Senátu jsem si nevymyslel, bylo mnohokrát diskutováno při přípravě Ústavy v roce 1992 a věřím, že by to potvrdili další tehdejší politikové, kteří u tvorby Ústavy byli.

Neúčast při volbách zcela jistě není způsobena nějakou chybou v Ústavě, je důsledkem povrchně fungujících médií, je důsledkem mnohahodinových únavných politických pořadů bez jediného náznaku vtipu a skutečné myšlenky, bez úsilí porozumět podstatě. Tisíckrát jsem byl svědkem toho, jak média ignorují hlavní téma politické diskuse v Parlamentu a namísto toho ledabyle popisují zcela nepodstatné záležitosti. Pak ovšem občané nemají možnost dozvědět se, co se v Parlamentu děje.

Neúčast při volbách je také způsobena tím, že politikové pohodlně ignorují občany. Zákonodárci prosazují zájmy vlády proti voličům, místo aby hájili voliče proti vládě. K poslušnému schvalování vládních návrhů koaliční poslanci nepotřebují občany, tak proč by jim odpovídali na dopisy? Opoziční poslanci zase v prostředí, kdy se koaliční bojí mít samostatný názor, vládní politiku nemohou nijak ovlivnit, tak proč by jim občané psali? Média, místo aby oceňovala odvahu a samostatnost politické úvahy jednotlivých zákonodárců, pomáhají upevňovat nadvládu již tak přebujelých politických hnutí a stran.

Neúčast při volbách je také důsledkem celosvětového znechucení nad tím, jak pokrytecky demokracie funguje. Je vážným varováním pro politiky i média, že roste napětí a že problémy jsou jinde, než kde běží politická agenda. Jinak řečeno, jsou varováním před povrchností, před polopravdami a nepravdami, před opakováním nepravdivých argumentů, před měřením dvojím metrem, před propagandou. Je projevem vzrůstajícího neřešeného napětí.

Autor: Jiří Payne | středa 19.10.2016 12:51 | karma článku: 19.57 | přečteno: 514x

Další články blogera

Jiří Payne

Přímá demokracie

Přáli byste si přímou demokracii švýcarského typu? Pak si dejte pozor na klamající proroky, hlásají přímou demokracii, ale ve skutečnosti propagují nástroj k vyhrocení problémů.

16.10.2017 v 8:35 | Karma článku: 22.82 | Přečteno: 609 | Diskuse

Jiří Payne

Ozbrojené síly pod kontrolou

Dříve, než začneme mluvit o evropských ozbrojených silách či dokonce o intervenčních evropských sborech, musíme bezodkladně vyřešit demokratický deficit.

4.10.2017 v 13:11 | Karma článku: 19.12 | Přečteno: 471 | Diskuse

Jiří Payne

Chaotická Evropa

Británie odchází z Unie a představitelé kontinentální Evropy nezvládají své emoce. Převažuje touha pomstít se Britům za odchod.

14.9.2017 v 8:45 | Karma článku: 22.76 | Přečteno: 363 | Diskuse

Jiří Payne

Politická hantýrka

Politický slovníček často používaných termínů, které vypovídají více o tom, kdo je používá, než o tom, co chce říci.

28.8.2017 v 10:58 | Karma článku: 21.92 | Přečteno: 678 | Diskuse

Další články z rubriky Politika

Otto Černý

Kdepak přistěhovalci, národe švédský, vy sami.

Švédskem otřásá skandál. Úspěšný a oblíbený programový ředitel švédského kanálu TV 4 byl svými kolegyněmi nařčený ze sexismu, rasismu, homofobie a sexuálních obtěžování.

23.10.2017 v 21:17 | Karma článku: 25.56 | Přečteno: 469 | Diskuse

Iva Kabosch

Chci premiéra s koulema aneb ne machiavellismu v praxi!

Otevřený dopis Andreji Babišovi v jeho médiu. Chcete mluvit s občany, tak tady mě máte. Čtěte, reflektujte, diskutujte, reagujte. A hlavně: buďte chlap, nefňukejte a makejte!

23.10.2017 v 21:13 | Karma článku: 14.62 | Přečteno: 287 | Diskuse

Jan Dvořák

Časy se překotně mění. Švejk narazil zpochybněním IQ třetiny voličů

Ano, nastal čas klást si vyšší cíle. A hlavně, už nešvejkovat, a makat. Když nadávat na nové poměry, tak otevřeně, bez dvojsmyslů, aby bylo jasné, jak to myslíte, že nejste anarchistický bořič, ale konstruktivní buřič, buříček.

23.10.2017 v 18:55 | Karma článku: 14.41 | Přečteno: 625 | Diskuse

Zdenek Horner

JakoNacismus v Česku zvedá hlavu

Po volebním úspěchu SPD Tomia Okamury se dalo čekat, že u Jakonacistů dojde okamžitě k posunu dojmu o legalitě propagace fašismu. Pokud laskavého čtenáře zaráží slůvko Jako před slovem Nacismus, vysvětlení je uvnitř.

23.10.2017 v 18:42 | Karma článku: 8.79 | Přečteno: 680 | Diskuse

Tomáš Kučera

Neplačme kvůli volbám

Nejsem nadšen z výsledku voleb. Ale to, že to nedopadlo podle mých představ ještě neznamená, že zbytek národa jsou hlupáci. Místo nevěřícného kroucení hlavou nad názory jiných se je radši snažme pochopit.

23.10.2017 v 18:03 | Karma článku: 13.85 | Přečteno: 295 | Diskuse
Počet článků 74 Celková karma 21.62 Průměrná čtenost 2343

Bývalý jaderný fyzik, programátor, pečovatel, topič, poslanec, politik, poradce, ... nyní poslanec EP

www.payne.cz



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.