Británie odchází z Unie a představitelé kontinentální Evropy nezvládají své emoce. Převažuje touha pomstít se Britům za odchod.
Británie odchází z Unie a představitelé kontinentální Evropy nezvládají své emoce a nechávají se strhnout pocitem ukřivděnosti (‚ti Britové nám to kazí‘), pokušením odvety (‚my jim ukážeme‘), vědomím povinnosti exemplárně potrestat (‚vždyť Unie je tak dokonalá‘), aby už nikoho nikdy nenapadlo odcházet.
Známe ty pocity z doby, kdy se schylovalo k rozdělení československé federace. Pamatujeme, jak bylo důležité nepodléhat emocím, protože naším cílem bylo, abychom mohli mít za dvacet let dobré sousedské vztahy. Museli jsme být velkorysí a pragmatičtí, aby se to povedlo.
Evropská komise se pustila do vyjednávání a je zřejmé, že své emoce nekontroluje. Touha po odplatě vítězí nad rozvahou. Jako první bod jednání zařadila komise úpravu postavení občanů EU na území Velké Británie po rozchodu. Vybrala si nejsložitější téma, které zablokuje jakýkoli pozitivní postup při vyjednávání. Již nyní je zřejmé, že je skoro nemožné sjednat a ratifikovat ve všech členských státech smlouvu o rozluce z časových důvodů (Československo si pravidla rozchodu určilo formou federálního zákona.) Pokud britská premiérka Thereza Mayová od počátku neslibuje snadnou dohodu, správně odhadla nepřátelské emoce na straně evropských politiků. Bylo by od ní nezodpovědné slibovat dohodu, protože zklamání z nedohody by potom bylo hluboké.
Evropská unie chce Británii potrestat. Není jasné za co. Právo opustit spolupráci je přece zakotveno v Lisabonské smlouvě. K tradičním právním a morálním tradicím Evropy patří to, že nikdo nesmí být trestán za to, že využívá svého práva. Na tomto příkladu se ukazuje, jak je Evropská unie vzdálená evropským hodnotám, jak neumí jednat demokraticky a odpovědně. Jak vzdálená je jí potřebná velkorysost.
Jednání sklouzává do scénáře rozpadu Jugoslávie. Protože se v roce 1990 v referendu Slovinsko rozhodlo opustit Jugoslávskou federaci, mělo být potrestáno vysláním vojenských sil a všemožnými obstrukcemi. O málo později se stejný scénář opakoval v případě odchodu Chorvatska. Při rozpadu Jugoslávie převážila touha po odplatě: co nejvíce poškodit odcházející stát i za cenu, že poškodíme sami sebe.
Československý scénář usiloval o minimalizaci ztrát. Během několika měsíců byla federální spolupráce transformována do podoby bilaterálních smluv. Začínali jsme jednoduchými problémy a postupovali k těm obtížnějším. Vzrůstající počet dohod vytvářel pozitivnější atmosféru a odstraňoval nejistotu.
Proč postupuje Evropská unie opačně? Protože nadřazuje své propagandistické cíle pragmatickému politickému řešení. Na tomto případě se ukazuje, jak hluboký je demokratický deficit Evropské unie. Je jisté, že se potřebujeme dohodnout minimálně na volném obchodě. Jakmile by došlo k dohodě o obchodu, mohly by být obě strany při vyjednávání velkorysejší v jiných otázkách. Z jakého důvodu odkládá Unie jednání o obchodních vztazích až na konec? Statisíce občanů členských zemí pracují ve firmách, které exportují do Británie, je jich podstatně více, než na britské straně. Pracovní místa těchto lidí jsou jednáním Evropské komise zpochybněna. Namísto posilování důvěry a jistoty Evropská komise vytváří pochybnosti a nejistotu tím, že odkládá toto téma až na konec. Unie si bere tyto občany jako rukojmí. Na Evropské straně kanálu tak bude možná nezaměstnaných více, než za kanálem.
Česká republika exportuje do Británie více, než dováží. Jedná se o pátého a někdy čtvrtého největšího obchodního partnera České republiky. Exportujeme zboží za v objemu 200 miliard korun ročně. Česká vláda patrně spoléhá na to, že máme nízkou nezaměstnanost, takže budou-li zaměstnanci těchto firem propuštěni, možná najdou brzy novou práci. Přesto se domnívám, že povinností českých politiků je hájit zájmy právě těch firem, které s Británií obchodují a spolupracují. Měli bychom požadovat, aby Evropská komise změnila taktiku vyjednávání.
