Myslím si, že celá ta zbrklá a bez veřejné diskuse provedená restituce církevního majetku (a vlastně proti vůli většiny společnosti) má hlavní leitmotiv právě v posílení ekonomického a tím i politického vlivu církví.

A musíme rovněž vidět, že drtivě se jedná o církev Římsko-katolickou, ostatní jsou marginální.

Vypíchnul bych z textu dva aspekty:

• jen malému počtu právnických osob se dostalo zadostiučinění restitucí v plné šíři. Z větší části byli odbyti, že jejich majetek je vlivem dřívějších machinací nedostupný, nebo nedohledatelný. 

• církvi (ŘK) je přislíbena restituce téměř plošná bez zvláštní snahy o dokladování práv k tomu majetku včetně náhrad majetků nedostupných. Nadto ještě mnohaletá finanční podpora z rozpočtových kapitol.

Jde tedy o exemplární porušení rovnosti přístupu k právu, patrně za nějakým politickým účelem. Vlastně bychom mohli položit otázku, proč vlastně 25. únor 1948 má být tou jedinou a správnou hranicí, do kdy uznávat majetková práva. Stejně dobře šel stanovit květen 1945 (a prolomit tak jen sporně právní Benešovy dekrety),  nebo dokonce jít i k roku 1918 a prolomit masarykovskou konfiskaci majetků šlechty.  Snahy napravit jednu křivdu jinou křivdou přece nemohou vést ke smírnému řešení.

To jeden z důvodů, proč jsem přestal volit a Svobodné. Pokud vím, Ústavní soud na navracení majetku církvi neshledal nic nezákonného.

Oprava. Ústavní soud se nezabýval zákonností restituce, zabýval se jen a jen námitkami k jejímu legislativnímu prosazení. V tom nenalezl nic protiústavního.